Mým celoživotním koníčkem je touha objevovat vlastní nitro a cestu k sobě, k mé skutečné podstatě. Stále je co objevovat a poznávat.

Pokud se rozhodneme, že uděláme první krok k sebepoznání, dostane se nám naplnění a odvahy předávat dál to, co jsme se naučili. Dnes mohu směle říci, že jsem psychoterapeutka, lektorka a průvodkyně žen.

Mnoho let se zabývám intenzivním poznáváním sebe samé. Prožila jsem bolest, beznaděj a prázdnotu – temnotu pohlcující vše. Bylo třeba mnoho slz, aby toto odplavily, a můj život se mohl začít pomaličku skládat, měnit a transformovat. Opětovně se ujišťuji, kolik překvapení a skrytých zákoutí stále mám ve své duši.

Ve svém životě jsem se setkala s mnoha terapeutkami, supervizory i průvodkyněmi, popsala stohy knih deníků, prošla řadou rituálů, skupinových setkání, ale nejkrásnější zjištění bylo, že za všemi těmi změnami jsem stála a dodnes stojím já sama.

Vím, že každý náš vnitřní krok nás vede k dalšímu poznání.

Někdy ani tisíce slov nedokáží vystihnout pocity, které prožíváme, přesto se o to pokusím. Nechám vás teď nahlédnout do ... 

Uprostřed pokoje sedí plačící, zoufalá, sevřená do beznadějné prázdnoty drobná postava dívky. Za nějakou chvíli přišla  postava zahalená tajemnem, a přisedla si k ní.  Ona návštěvnice byla sama Smrt. Dívka necítila strach, spíš úlevu.

Dívka: „Konečně jsi přišla. Čekala jsem na tě dlouho.“

Smrt: „Co chceš?“

Dívka: „Klid, mír v srdci.“

Smrt: „Co ti brání ho opět do svého nitra přijmout?“

Dívka: „Nevím, cítím se prázdná. Cítím bolest, beznaděj, strach.“

Smrt: „Máš celý život před sebou. Copak nemáš žádný sen, přání? Co bys chtěla dělat? Čím bys chtěla být?“

Dívka: „Ne. Chci, umřít. Být odtud daleko, hodně daleko. Chci být volná. Chci se vrátit domů.“

Smrt: „Kam domů?“

Dívka: „Domů. Do zlaté záře, která je plná lásky, klidu a míru. Chci jít domů. Tady nic takového není.“

Smrt: „Už jsme se jednou spolu setkaly, pamatuješ?“

Dívka: „Ano.“ Byla jsem malá. Mlhavě a z dálky jsem vnímala rozmazané obrazy.

Smrt: „A cos cítila?“

Já: „Nejdřív strach. Strašně jsem se bála, že umřu. Také mi bylo líto blízkých lidí, že tu budou sami. A pak najednou … klid, ticho, bezpečí.“

Smrt: „Smrt je přirozená součást života. A nemusí být strašná ani bolestivá. Jen to mnoho lidí zapomnělo. Ještě se bojíš?“

Dívka: „Ne. Nebojím se zemřít.“

Smrt: „Čeho se tedy bojíš?“

Dívka: „Nevím. Vím, že se bojím, ale nevím čeho.“

Smrt: „Myslela jsem si to. Ještě nepřišel tvůj čas. Ještě toho musíš hodně poznat, naučit se, dokázat. Pak se potkáme znovu.“

Dívka: „Nechci čekat. Jsem připravená odejít.“

Smrt: „Nejsi. Ještě jsi nezačala ani žít.“

Podivný rozhovor, že? Mohl se stát? Jistě. Občas takové setkání potřebujeme.

Celý život toužím po jediném – být šťastná. Jenže to za mě nikdo neudělá.

Neudělá mě šťastnou to, že budu mít desítku titulů, velký dům, drahé auto, děti na prestižní škole, muže, co se bude chovat jako gentleman, na účtu slušný balík peněz.

Uvědomila jsem si, že pocit štěstí se nedá najít, koupit ani dostat od nikoho zvenčí – musí jít přímo ze mě.

Začala jsem si postupně budovat toto štěstí přes vztah sama k sobě – někteří to nazývají sebeláskou. Kratičké chvíle se postupně prodlužují. Udělala jsem si z toho malé rituály pro každý den, i velké pravidelné rituály, př. úplňkový, slunovratný, apod.

Pochopila jsem, že to, co nedokáži dát sama sobě, vyžaduji od druhých. Vše, co mi chybí v nitru, však mohu naplnit jen a pouze já sama, protože nikdo jiný mi moji prázdnou nádobu nemůže naplnit.

Hledala jsem cestu domů. A našla ji při budování hezkého vztahu k sobě.

Objevila jsem sílu změnit to, co mě v životě trápilo.  

Našla jsem klíč k bráně své duše – v sobě máme skryto vše, co potřebujeme, abychom našli harmonii v sobě i ve svém životě.

Za dobu svého života jsem se naučila hodně – nejvíce vlastními prožitky.

Ráda bych se s vámi podělila o své dary, zkušenosti a dovednosti, a to způsoby, které vám budou vyhovovat.

Připravila jsem pro vás:

P.S. Zajímá vás ještě něco o mně? Mrkněte se sem.